Pokud Vás zajímá spolupráce v oblasti osvětlení, zde nahoře je odkaz na mé pracovní stránky.

Croatia 2015 - (otok Čiovo) Trogir

Vynechám popis cesty do HR a to jak objet Slovinskou dálnici u Ptuje. Na to jsou tu informace na netu dostatečné. Popíši tu lokalitu a okolí ostrova Čiovo. Jediné co jen zmíním je, že praktické je si vyměnit u nás v ČR jejich měnu Kuny a nevozit zbytečně Eura. Eura stačí vzít cca 10E na wc cestou. Platit mítné jde všude kreditní kartou a tankovat palivo rovněž Credit Card. Co jsem zjistil tak Credit Card je problém při placení v restauracích. Prostě pokaždé neměli terminál a byli to velice slušné restaurace, nemyslím bar na pláži. Chtějí prostě ty jejich Kuny lesní v hotovosti. Eura vám vezmou ale ten kurz přepočtu si nepřejte vidět :-). Nafta a benzín jak u nás max. 34,- litr. Já tankoval na přechodu Dolní Dvořiště úplně na hranicích a dojel jsem až do Splitu, kde je cena srovnatelná s naší pumpou Shell. Náklady na tunely a mýtné jsou za celou cestu odhadem něco kolem 1500,-  + dálniční známka Rakousko. Palivo si každý spočítá. Pokaždé počítám, že si beru 7000kč na cestu tam a zpět a jedu osobním vozem. Apartmány seženete i na místě bez předem zaplacené zálohy. Opravdu se toho nebojím, že nenajdete místo kde se domluvit na ubytování.

V Červenci jsme tedy navštívili ostrov Čiovo, který je spojen s pevninu mostem ve městě Trogir. cca 1050 Km z Prahy. Plánovali jsme vzít sebou člun Mariner IV s motorem 2,5Hp a výbavičkou na Freediving + foťák a kameru na potápění. Nakonec jsme  vezli jen člun a motor 2,5HP  jsme nekupovali a sebou nevzali. Jelikož jsou třeba zkoušky VMP a HR známka na moře, člun měří 3,2m. a bez známky a VMP je to o pokutu. Ale výbavu na potápění jsme měli super i díky kamarádovi s vynikající kamerou v HD rozlišení se pořídila spousta záběrů z potápění.

Mariner IV

S člunem Mariner IV jsme jezdili do vzdálenosti cca 2km podle pobřeží a měli jsme z něj základnu na výbavu a pro děti.

Pro výlety po moři z místa Okrug Gornji, který je na jižní části Čiova jsme měli k dipozici na pár plaveb místní člun s motorem Mercury 6,0 Hp. Paní viděla jak s naším člunem bez motoru brázdíme okolí ostrova. Při jedné noci byl takový vichr, až se náš člun společně s jejich utrhl i s bojkou  ( Brody jsou v prdeli ) a tak jsme museli udělat výměnu ocelové karabiny dole pod hladinou u betonového kvádru a znovu přivázat lano s bojkou, čímž jsme se dostali k již seriozní debatě zda má na člun taky motor. Údajně je rozbitý, ale to pro nás nebyla překážka a jakmile motor byl nalezen a na stojanu zprovozněn, stačilo jej zavěsit agregát na člun a udělat zkušební jízdu. Společně jsme se obávali námořní Policie. Následně jsme přece jen natankovali Natural a tradá na expedici směrem na východ ostrova kurz Split.Jelikož moře bylo trochu neklidné tak cíl naší plavby byla poslední třetina východního cípu ostrova. Zde je nádherná lokalita na potápění špatně přístupná z pevniny a jsou zde pod hladinou trhliny ve skalách, kde je spousta ryb od nejmenšího potěru až po větší jedince. Skaliska jsou porostlá červeno zrzavým kobercem a na dně v cca 2,5 až 6m jsou různé obrovské balvany sloužící jako ideální domov pro větší ryby. Našli jsme zde i pasti na kraby a ryby. Jednu s úlovkem jsme vytáhli ale i s úlovkem jsme ji vrátili následně nazpět. Čím více jste dál na jižní straně ostrova směrem ke Splitu tím více je tu nerušeného podmořského života a absolutního klidu bez lidí. Dostat se sem z pevniny lze jen v některých místech a v zadní části ostrova jsou vysoká skaliska. V těchto místech to bez člunu je nedostupné. A jelikož toto místo na ostrově nemá žádné jméno poznamenal jsem si, že je to místo odpočívající Dýky. Našli jsme zde na dně zrezivělou dýku. Zanechali jsme ji na místě tak jak zde odpočívala v hloubce cca 3m. Na mapce je okruh plavby vyznačen zelenou linií.

Druhá plavba se naplánovala směrem na západ ze zátoky Okrug Gornji přes výběžek ostrova směrem na tři ostrovy a to ostrov Fumija, Kraljevac, Zaporinovac až k majáku Hrid k ostůvku Balkun a zde jsme pro měnící se podmínky a vlny na moři člun otočili. Přece jen jsme měli z moře respekt a paliva v nádrži nebylo tolik, abychom si mohli dovolit riskovat a pokračovat dál. Jízda proti větru a proti vlnám znamenala větší spotřebu paliva. Proto jsme se plavili vnitřní klidnější částí moře mezi ostrovy a pevninou, přitom jsme zkoumali pobřeží ostrůvků včetně zastávek na potápění. Cestou se nám podařilo zahlédnout delfína, který chvíli plaval a skákal před námi. Delfín skákavý (Tursiops truncatus). Hluk motoru ale asi nepůsobil příjemně a tak nás po chvíli opustil a zmizel. Nepodařilo se nám ho vyfotit ale měli jsme radost z jeho návštěvy. Při potápění v místě kde se nacházel mi došlo, že zde je ideální místo pro jeho doplnění potravy. Velká hejna ryb mezi ostrůvky lákají jejich pozornost a asi se sem vrací pro potravu. U východní části ostrova Fumija je takový Krabí útes, zde je spousta krabích skeletů asi proto, že sem nikdo nedoplave. Nasbírali jsme tu klepeta během chvilky a pokračovali v cestě nazpět. Párkrát jsme přejížděli vlny od jiných člunů kolmo nebo šikmo aby jsme se nehoupali a neotočili to kýlem nahoru :-) Cestou jsme míjeli trajekt, který z dálky budil opravdu pro nás lidi z vnitrozemí opravdu respekt. Když z dálky vidíte několik tisícovek tun železa jak s chrochtáním a duněním jede proti vám a nemáte zkušenost jaká vlna za tímhle obrem bude následovat tak jsme se raději uklidili za jeden z ostrůvků. Fajn bylo, že lidi na lodích vám zamávají a jedou si svou cestou dál. Plachetnice pokud nejedou na motor, projedou kolem a ani vlnka s vámi nehoupne. Kluci leželi na špici člunu a pozorovali ubíhající hladinu a stříkající vlny po stranách. Mezi ostrovem Fumija a Čiovem jsem se potápěl tak dlouho až člun odnesl proud mezi ostrovy ale s ploutvemi jsem byl u lodi za chvilku. Jediné co jsem se bál, aby mě nepřejel jiný člun. A co mě úplně hynotizovalo byla hlubina pode mnou kde v modré vodě blýskali paprsky slunce a třpytili se v takových blýskavých pruzích. Jen modrá hlubina a nikde žádné dno, nikde ani ryba. Tato plavba je na mapě označena červenou linií.

Poslední zajímavost, kterou zmíním je vrak nákladní lodi Vranjic. Uvedená loď leží na kýlu mírně nakloněna v místě kde je na mapce oranžový bod. Loď jsme prozkoumali jak z venku, tak i opatrně její palubu. Zub času na ní sice zapracoval ale koroze je jen povrchová a železná paluba i ostatní části se nepropadají a drží pohromadě. Jen musí být člověk opatrný protože vše je ostré a rez se loupe. Stačí chvilka nepozornosti a může se člověk o rez pořezat. Kabina byla včetně lodní dokumentace jako by si majitel nestačil odvézt lodní záznamy. Bohužel to někdo již vše rozházel po celé kabině. Vrátili jsme se a sešplhali po laně zavěšeném na pravé straně lodi. 

Mapa našich cest:

Free diving Luďa.

A Mára

Vrak lodi Vranjic

Neklidná hladina.

Takhle vypadá dno většiny pláží na Čiovu. Pláží je tu spousta.

Řetěz vedoucí k bóji na ukotvení lodi.

Opuštěný žebřík pod hladinou v zátoce.

Půjčený člun s motorem Mercury 6,0 HP

Výhled na okolí ostrova Čiovo

Lůca

Žanet a Mára

A den končí.

A jde se grilovat.

Jediné co jsme nestihli bylo noční potápění. Přece jen nás lákali památky v Trogiru, Splitu i Kštelu. Proto se jen zmíním o potápění v noci z minulého roku. Stačí vodotěsná baterka a můžete pozorovat Kraby, ryby, chobotnice co hrdlo ráčí.

Zde dole odkaz na ryby na Jadranu.

Klikni na počasí ostrov Čiovo město Slatine

Dole vlevo město Trogir s mostem na ostrov, vpravo ostrov Čiovo.

Zde dole Trogir

Trogir 

Přístavní městečko Trogir v Kaštelském zálivu je vzdálené asi 30 km západně od městaSplit. Jeho historické jádro se nachází na malém ostrůvku, který je s pevninou spojen kamenným mostem. Na druhé straně je spojené s vedlejším ostrovem Čiovem pohyblivým mostem.

Středověké město se dá bez nadsázky označit jako muzeum. Jeho dokonale zachovalé historické centrum a mnoho turistických atrakcí, stejně jako spousta kulturních a historických uměleckých děl, dělá z dovolené v Trogiru nesmírně zajímavou záležitost a velice frekventovaný prázdninový a výletní cíl na pobřeží Dalmácie.

Historie

Osídlení bylo založeno již ve 3. nebo 2. století př.n.l. Řeky, kteří jej původně nazývali "Tragurion". To se dá přeložit jako "Kozí ostrov". Město bylo postaveno na poloostrově odděleném od pevniny kanálem, stejně jako několik dalších pobřežních měst, což pak bylo během doby pozdního středověku velmi užitečné proti postupující Turkům.

Za římské nadvlády se Tragurium přeměnilo na obchodní přístav, přičemž se hojně využíval mramor těžený v nedalekých lomech. Po stěhování národů připadl Trogir k Byzantské říši a byl opakovaně napadán Benátčany. V 11. století obdržel městská práva, v roce 1123 vtrhli do města Saracéni a celé ho vyplenili a spálili.

Roku 1420 byla celá Dalmácie odkoupena Benátkami, město bylo obsazeno benátskými vojáky a vše chorvatské tu bylo nahrazeno italským. Benátčané tady za svého působení nechali postavit mnoho paláců a mocných pevnosti proti tureckým nájezdům.

Kvůli hospodářskému vykořisťování místního obyvatelstva vypukly v roce 1797 krvavé nepokoje, které ukončil až roku 1806 Napoleon, když zde zrušil feudalismus. Ačkoliv se jeho armádě podařilo pobořit obranné hradby, středověké centrum se změnilo jen málo a návštěvníci tak tady mívají dojem, že se čas od té doby snad úplně zastavil.

Tento krátký vzestup však trval jen do roku 1814, kdy se vlády ujali Rakušané. Ti se však přestali starat o záležitosti města a jeho obyvatel, což se císařsko-královské monarchii "vrátilo" v průběhu revolučního roku 1848.

Památky

Staré město má mnoho dobře zachovalých budov z období 13. – 15. století. Během procházky ve směru od městské brány objevíte nejprve sochu patrona města, Ivana Ursiniho. Na hlavním náměstí pak stojí majestátní katedrála Sveti Lovre, jejíž úplné dokončení od roku 1132 trvalo téměř neuvěřitelných 500 let a je určitě vůbec nejdůležitějším stavebním dílem ve městě. Vykazuje nádhernou směsici stavebních stylů a najdete v ní románské oblouky, gotické barevné benátské elementy i prvky renesance.

Trogir aneb seznamte se, prosím!

Město Trogir, ležící přibližně 27 kilometrů západně od Splitu, obývá přibližně 10 000 obyvatel.Původní historické jádro města se nacházelo na malinkém ostrůvku mezi ostrovem Čiovo a pevninou. Krásy městečka Trogir se postupně rozrůstají právě na ostrov Čiovo a také po pevnině oběma směry. V roce 1997 si Trogir vysloužil čestný zápis do listiny světového kulturního dědictví organizace UNESCO. V městečku se nachází loděnice, marina, přístav, ale i farmaceutický průmysl nebo závod na zpracování tabáku.

Bohatá historie Trogiru

Milovníci historických památek si zde zaručeně přijdou na své. Památek je zde opravdu nespočet. Jako první byste rozhodně měli zamířit do starého jádra městečka, které je do dnešních dob obklopeno opevněním z 13. – 16. století. Kromě toho zde objevíte také zbytky hradeb s pevností Kamerlengo, obrannou věž svatého Marka, ale také Mořskou a Pevninskou bránu. Za návštěvu rozhodně stojí také již zmíněná pevnost Kamerlengo, který ukrývá věhlasnou románskou katedrálu sv. Vavřince, která byla dokončená v gotickém stylu, a obdivovat na ni můžete tři nejcennější části, mezi které patří Radovanův portál, kaple sv. Jana Trogirského a křestní kaple od Andriji Alešiho.

Jaké podmínky pro koupání Trogir skýtá?

Stejně jako na jiných místech, i zde je množství oblázkových a kamenitých pláží. S těmi písčitými zde příliš nepočítejte – ovšem i výjimky potvrzují pravidla. Specifikem Trogiru je také přírodní koupaliště v zátoce Saldun na břehu ostrova Čiovo. Pláže obklopuje vzrostlá vegetace, která v letních měsících skýtá tolik žádaný stín. Zhruba 12 kilometrů od Trogiru také narazíte na rekreačníoblast Marina, která skýtá ideální podmínky pro koupání a šnorchlování v hlubokém zálivu s přístavištěm jachet. Dáváte-li přednost soukromí, prokoumejte Trogir z jeho západního a jižního směru, kde se nachází spousta zraků zvědavců krytých zátok.

Co naleznete v okolí Trogiru?

Jak již bylo několikrát zmíněno, Trogir se nachází v bezprostřední blízkosti ostrova Čiovo. Čiovo pak patří mezi ostrovy Střední Dalmácie, které nejsou turisty příliš navštěvovány. Proto si zde přijdou na své zejména ti, kteří neholdují aktivnímu cestovnímu ruchu, ale spíše dávají přednost klidně strávené dovolené daleko od všech rušivých elementů. Na ostrově se nachází vyhlášený kemp Rožac a Labaduša. Na výlet můžete zamířit do nedalekého Splitu (27 km) nebo Šibeniku. Zajímavý a poučný den můžete strávit v mokřadní rezervaci s historickým mlýnem Pantan, která představuje zelenou oázu s velkým množstvím zástupů živočišné i rostlinné říše.

 

Komu se v Trogiru zalíbí?

Pokud nejedete do Chorvatska vyloženě pouze za sluníčkem a opalování se na pláži, ale chcete něco z této překrásné a historicky bohaté země poznat, pak je Trogir určen právě vám. Naleznete zde jak oblasti turisticky známější, tak ty, na kterých si budete připadat doslova jako Robinsoni z příběhu Daniela Defoea.

A teď něco o středozemním moři:

Naše Středozemní moře je obrovské jako Argentina – jeho plocha je 2 505 000 km2 a největší hloubka 5 210 m. Kromě toho, část dna Středozemního moře se svými horninami podobá dnu oceánskému. 
V geologické historii, v druhohorách (před 250 až 66 milionů let) a ve třetihorách, byl na jeho místě skutečný oceán, nazývaný Tethys. Proto se Středozemní moře  může chlubit tím, že samo má, podobně jako oceán, řadu moří vedlejších, jak vnitřních, tak okrajových. Na západě, od Gibraltarského průlivu, až po Korsiku a Sardinii, je moře Ligurské, mezi těmito ostrovy a italským poloostrovem moře Tyrhénské,  mezi Itálií a  Balkánským poloostrovem moře Jaderské, dále na jih moře Jónské. Egejské moře se stovkami řeckých ostrovů a ostrůvků je vmáčklé mezi Řeckem a Tureckem. Dále na jih a východ se prostírá moře Kyperské někdy zvané i Levantské.
 
Ostrovy jsou vrcholky sopek!
Mezi západní a východní částí Středozemního moře jsou velké rozdíly. Hranice mezi nimi probíhá od Tuniska k Sicílii a je velmi zřetelná, je to opravdový mělký práh. V západní části moře jsou velké hlubokomořské roviny několik kilometrů pod hladinou. Je zde i Tyrhénské moře se svými podmořskými mladšími i staršími vulkány, které vyčnívají nad hladinu jako sopečné Liparské (čili Eolské) ostrovy. Ostrovy Korsika a Sardinie se tyčí z velké podmořské plošiny, která se rozkládá v  hloubkách kolem 500 – 600 m. 
Reliéf dna ve východní části moře je odlišný, obloukovitě se jím táhne rovnoběžný systém hřbetů a příkopů. Hřbety vyčnívají nad hladinu jako Kréta, Kythéra, Kasos, Karpathos, Rodos a mnoho jiných ostrovů. Rovnoběžně se hřbety probíhá příkop, zvaný Helénský příkop, někdy i Krétský, který je nejhlubším místem v celém Středozemním moři. 
 Zajímá nás však i Jaderské moře. Celá jeho severní část je velmi mělká, říkáme, že šelfová, s hloubkami do 200 – 300 m. Teprve na jih od Splitu se moře prohlubuje do oválné kotliny, kde jsou hloubky o něco větší než kilometrové.

Jako z učebnicí oceánografie…
Starověké zprávy řeckých plavců byly nejstaršími příručkami pro kapitány lodí. Našli v nich popis pobřeží, seznam významných bodů i s udanými vzdálenostmi. Byly v nich kusé údaje  o mořských proudech. 
Mnohé překvapí, že i filozof Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) popisoval faunu Egejského moře, mimo jiné i 100 druhů ryb. Jeho učitel Platon velmi výstižně popsal pobřeží Řecka a správně usoudil, že moře je hlubší tam, kde jsou na pobřeží hory. Můžeme o tom číst v jeho dialozích Timaios a Kritias, kde píše o legendární Atlantidě, kterou si zřejmě sám vymyslel. 
Pravděpodobně první hlubší ponor pod hladinu uskutečnil kolem roku 328 př. n. l. Alexandr Veliký v potápěčském zvonu u břehů dnešního Libanonu. Teplotu vod Středozemnéího moře měřil  až do hloubky 200 m italský hrabě Luigi F. Marsigli (1658 – 1730)  kolem roku 1700 a o 100 let později izoloval a analyzoval soli z vod moře jeho krajan J. Usiglio. Zmíněný hrabě Marsigli  systematicky měřil hloubky Středozemního moře a jeho práci je možno pokládat za první z oboru mořské geologie a geomorfologie. 
Na tyto předchůdce a mnohé jiné navázaly v roce 1895 práce oceánografického ústavu v Monaku, který proslavil nejprve jeho zakladatel princ Albert I. Monacký a poté i oceánograf Jacques-Yves Cousteau.

Nečekaný a šokující objev!
V roce 1970 vyplula na pravidelnou expedici americká loď Glomar Challenger (Vyzyvatel hlubin), vybavená zařízením schopným vrtat do mořského dna v tisícimetrových hloubkách. Byla vlajkovou lodí projektu hlubokomořského vrtání, který v podstatě potvrdil nové geologické předpoklady o deskové tektonice. 
Plavba do Středozemního moře však přinesla další, zcela neočekávané poznatky. Každá expedice byla pečlivě připravena  a geologové podle předběžných geofyzikálních výzkumů tušili, že několik set metrů pode dnem západního Středozemního moře je záhadná vrstva odlišného složení, než je její nadloží i podloží. 
Vrty dokázaly, že tuto vrstvu tvoří obyčejná kamenná sůl s příměsí síranů a uhličitanů. Takové rozpustné soli, které se srážejí při odpařování mořské vody, nazýváme evapority. 
Stáří této vrstvy se podařilo se určit i na 5 až 6 milionů let, což odpovídá mladým třetihorám, přesněji hranici mezi miocénem a pliocénem. Výskyt evaporitů v takovém prostředí byl zcela nečekaný, vždyť kamenná sůl (halit) je tak rozpustná, že z mořských vod o normální salinitě by se nemohla srážet. Bylo by k tomu potřeba  až desetinásobné zahuštění vody. 
Další vrty výskyty solí potvrdily, dokonce se podařilo zjistit, že uprostřed moře jsou vrstvy solí nejrozpustnějších chloridů a k okrajům přecházejí do méně rozpustných síranů a uhličitanů. 
  
Poušť tu nebyla jen jednou
Zprvu badatelé váhali a navrhli dvě možná vysvětlení. Buď se mořská voda odpařovala, Středozemní moře vysychalo a tak krystalizovaly soli. Nebo se solné vrstvy ukládaly z horkých roztoků v proláklinách na dně hlubokého moře, podobně jako třeba dosud v Rudém moři. 
Další výzkumy potvrdily jednoznačně první předpoklad. Zásadní byl objev tzv. stromatolitů, což jsou kupovité vápnité útvary, tvořené těly modrozelených řas. Vyskytují se pouze v nejmělčí vodě,  kam pronikne sluneční světlo a kde tak probíhá fotosyntéza, nikdy ne hlouběji. 
Navíc se mezi solemi vyskytují i vrstvičky čistého křemenného prachu, přineseného a usazeného větrem. Jeho složení odpovídá typické pouštní spraši. I izotopové složení samotných solí je totéž, jako v pánvičkách, kde se dnes na povrchu přímořských plošin usazují soli z odpařené mořské vody.
Všechny okolnosti tedy jednoznačně svědčily o tom, že voda Středozemního moře kdysi vyschla a na jeho dně se usadily vrstvy solí. Vznikla tak dříve neuvěřitelná představa o tom, že v obrovském „kotli“ Středomoří, několik kilometrů hlubokém, vládlo na vysušeném povrchu před šesti miliony lety horké pouštní podnebí. 
Další výzkumy však tuto představu poněkud zkomplikovaly. Zjistilo se totiž, že vrstev solí je několik a jsou odděleny typicky hlubokomořskými jílovými usazeninami. Vědcům tak nezbývalo než usoudit, že Středozemní moře vyschlo několikrát za sebou a několikrát bylo opakovaně zalito vodou. Geologové dále upřesňovali celý scénář událostí v laboratořích a počítačových střediscích.

Času bylo dost
Několikeré opakované vyschnutí a zaplavení se odehrálo poměrně rychle, všechno během svrchního miocénu (12 až 5 mil. let). Byl k tomu však dostatek času? Nenarazila představa o vyschlém Středozemním moři na výpočty, které by dokázaly, že to teoreticky ani prakticky není možné ? Odpoví nám na to podrobná bilance koloběhu vod Středozemního moře. 
Objem jeho vod je dnes 3,7 milionu km3. Odpařování v horkém a větrném klimatu je rychlé, ročně se tak ztratí z povrchu 4,69 tisíc km3  vody. Dešťovými srážkami přibude 1,15 tisíc km3  vody. Řeky přispějí ročně objemem 0,23 tisíc km 3 vod.  Pokud nebereme v úvahu možný přítok vody z Atlantiku a Černého moře, je ztráta mnohem vyšší než přírůstek, celých 3,31 tisíc km3  ročně.
Připomeneme-li celkový objem vod Středozemního moře a dělíme jej ztrátou, zjistíme, že kdyby byl uzavřen Gibraltarský průliv a Bospor s Dardanelami, vypařila by se voda ze Středozemního moře za neuvěřitelnou krátkou dobu, pouhých 1118 let.  Z geologického hlediska opravdu úplný okamžik! Času na několikeré vyschnutí a znovu zaplavení moře bylo tedy dost a dost.

Jak to vypadalo bez vody?
Není snadné si představit, že na místě současného Středozemního moře byla před pěti miliony lety obrovská pustina. Geologická fakta jsou však nevyvratitelná. Dno bylo hluboko pod úrovní hladiny oceánu, části dna byly ploché, části hornaté. Strmé svahy, spadající z okolní souše, byly rozryty hlubokými kaňony. 
V plochých pánvích se občas držela velmi slaná jezerní voda, z níž se při vyschnutí srážely vrstvy soli. Nepřehledné plošiny pod žhavým sluncem byly pokryty solnými kůrami. Jednotvárný plochý povrch přerušovaly vysoké hory i pásma pohoří, z nichž se vyvinuly Baleárské ostrovy. V blízkosti Apeninského poloostrova se probudily vulkány a kupily do výše sopečný materiál. Práh, oddělující dnes západní část moře od východního již existoval. Východ Středozemního moře byl poněkud vlhčí než pouště západu, byla tam i větší a hlubší jezera s poloslanou vodou. 
Přirovnání takového prostředí k podobným na současném povrchu není snadné. Snad jen kalifornské Údolí smrti (Death valley) nebo okolí Mrtvého moře mohou připomínat tehdejší téměř nepředstavitelné klimatické podmínky. Teplota zde jistě přesahovala 50 oC,  dešťové srážky byly mizivé, pouze v podobě sezónních přívalů. Žhavé vzduchové masy byly po většinu roku nehybné, pouze občas sem pronikly suché větry od Afriky či vlhké proudění od Atlantiku.
       
Když se protrhne Gibraltar…
Bylo-li vysušení Středozemního moře rychlé,  jeho zaplavení mohlo být ještě rychlejší. Předpokládá se, že se prolomila bariéra v Gibraltarské úžině a do prolákliny se řítily obrovské masy oceánských vod z Atlantiku. V několika gigantických stupních se hřmící atlantské vody valily až do hlubší Baleárské pánve, jejíž dno mohlo být i tři kilmetry pod úrovní oceánské hladiny. 
Při zaplavování vyschlého Středozemního moře by Gibraltarskou úžinou mělo protéci 3700 km3 atlantských vod. Aby moře bylo zcela vyplněno vodou přibližně za tisíc let, muselo gibraltarskými vodopády protékat více než 100krát více vod než třeba současnými Viktoriinými vodopády na africké řece Zambezi. 
Z východu se občas mohla otevřít přerušená cesta z moří za starým Bosporem a Dardanelami. Tehdy bylo totiž Černé moře spojeno s dnešním Kaspickým jezerem a sahalo daleko na východ, jako pozůstatek obrovitého druhohorního a třetihorního moře Tethys.
Procesy zavírání a otvírání Gibraltarského průlivu můžeme snadno vysvětlit tektonickými pohyby. Jde totiž o oblast živou, kde je zemská kůra velmi nestabilní dodnes a proto jsou v okolí častá zemětřesení. Totéž platí pro oblasti na východě, kde Bosporem a Dardanelami probíhá smrtelně nebezpečný anatolský zlom, ohrožující celé severní Turecko. 

Pochybnosti a další důkazy
V geologii má téměř každá teorie své zastánce a odpůrce. Proto se některým odborníkům nelíbila  představa vyschlého Středozemního moře a snažili se ji seč mohli zpochybnit. Její zastánci však předkládali další a další důkazy o tom, že k takové události před šesti miliony let skutečně došlo. 
Jedním z nich jsou nálezy mnoha podmořských kaňonů, které protínají pevninské svahy Francie a Španělska. Jde zřejmě o stará říční údolí, která vyhlodaly prudké občasné toky, směřující do vyschlé prolákliny. Po zaplavení mořem se dostaly pod hladinu. 
Výzkum jednoho z takových kaňonů málem zaplatil životem slavný Jacques-Yves Cousteau, když jeho malou ponorku, zvanou mořská blecha, zavalily utržené kusy jílu ze stěny. 
I veletok Nil přispěl dalším důkazem. Šest milionů let stará řeka tekl totiž údolím hlubokým 1500 m. Do takové hloubky se zařízla proto, že ústila do hluboké vyschlé pánve. Její koryto bylo teprve později zaplněno mocnými sedimenty.

Jak to bylo doopravdy?
Jistou úpravu předložené představy o několikakilometrové pouštní proláklině však geologové přece jen museli nabídnout. Věříme totiž spíše tomu, že vyschlá proláklina nebyla tak hluboko pod hladinou oceánu jako je dno Středozemního moře dnes. Vědci odhadují, že nebyla hlubší než  jeden až dva kilometry a do hloubek současných klesla až za posledních pět milionů let.   
Celý popsaný řetěz důkazů ovlivnil geology natolik, že dnes pevně věří  tomu, že Středozemní moře několikrát za sebou vyschlo. Odborníci však bádají dále a uvažují o tom, co všechno mohly takové změny ovlivnit. Zmizení tak obrovské vodní plochy a její nahrazení pouští přece muselo mít vliv na podnebí Evropy i Afriky! 
Dokonce se objevil názor, že se tak podařilo nalézt jeden z důvodů vzniku čtvrtohorních dob ledových. Vždyť v stejné době, před šesti miliony let, došlo k prudkému ochlazení podnebí, které pak vyústilo v nástup ledových dob.  To je však jen jedna z mnoha hypotéz, i když nepochybně zajímavá. 
    
Itálie patří do Afriky!   
Středozemní moře je nárazníkem mezi eurasijskou a africkou deskou. Na jeho místě se v druhohorách a starších třetihorách rozkládalo velké moře Tethys. 
Africká deska se blížila k eurasijské, až na ni narazila. Tato kolize měla dalekosáhlé důsledky. Tlakem se zvrásnily a zdvihly Alpy, na styku desek propukla silná sopečná činnost v Egejském moři a prohloubil se Helénský čili Krétský příkop, kde je Středozemní moře nejhlubší. 
Zajímavé je, že Itálie geologicky nepatří do Evropy, nýbrž do Afriky. Hranice mezi oběma deskami je totiž v těchto místech v linii jižně od Alp.

Jak je moře slané?
Vody Středozemního moře jsou dnes o něco slanější, než je průměr všech vod oceánských. Zatímco celosvětový průměr je 3,5 % (v litru vody je rozpuštěno 3,5 g solí), průměrná salinita vod Středozemního moře je 3.8 %. Je to způsobeno tím, že odpar vody převládá nad přítokem sladké vody přiváděné řekami. 
Přitom v samotném Středozemním moři stoupá salinita od 3,75 % na západě za Gibraltarským průlivem až k 3,95 % na východě v okolí Kypru. Ve vedlejším Jaderském moři dosahuje salinita až 4,0 %. 
Salinita též roste s hloubkou, slanější vody jsou totiž těžší, a proto se hromadí u dna. Z rozpuštěných solí ve vodě značně převládá sůl kuchyňská, chlorid sodný. Podle klesajících obsahů by se na dalších místech umístily chlorid hořečnatý, následovaný síranem hořečnatým, síranem vápenatým a síranem draselným. Málo je  uhličitanů, protože jsou méně rozpustné.

Kudy pluly nacistické ponorky?
Nad Gibraltarským prahem si dnes Atlantský oceán a Středozemní moře vyměňují své vody. Méně slané atlantské vody vtékají do Středozemního moře při povrchu hladiny, zatímco slanější a těžší vody Středozemního moře pronikají do Atlantiku při dně. Za Gibraltarským prahem okamžitě v Atlantiku klesají ke dnu.  
Tento systém proudů je stálý, celoroční, a kapitáni lodí jej při cestě do Středozemního moře využívají. Zajímavé je, že  za druhé světové války proudy poháněly nacistické ponorky, které, nepozorovány a s vypnutými motory nehluboko pod hladinou pronikaly do Středozemního moře a ve větších hloubkách zpět do Atlantiku.

Rozkolísaná hladina
Hladina Středozemního moře nebyla za posledních několik tisíciletí vždy v takové úrovni jako před šesti miliony lety a pohybuje se dodnes. V dobách ledových byla o 90 metrů níže než dnes proto, že velké objemy vod byly vázány v ledovcích. Po skončení poslední doby ledové pak rychle stoupala a asi před 6000 lety dosáhla dnešní úrovně. 
Pak však došlo k menším výkyvům, které měly zásadní vliv na přímořské antické civilizace. V 1. tisíciletí př.n. l. byla hladina moře o 5 až 10 metrů níže, v době rozkvětu antického Říma, mezi lety 300 př. n. l. až 100 n. l. stoupala rychle a zaplavila mnohé římské i starší památky. Tak se ocitly pod vodou staré fénické i řecké přístavy na pobřeží Libanonu i Libye a desítky římských přístavů a sídel podél pobřeží Tyrhénského i Jaderského moře. Málo je třeba známo, že slavná Modrá jeskyně na Capri je původně římským lomem, který byl zaplaven stoupajícím mořem.

Autor: Doc. RNDr. Zdeněk Kukal, DrSc, Česká geologická služba, Praha

Staré vzácné stromy a botanické zahrady v Dalmácii

Starý olivovník v Kaštelu Štafilić

Obdivovatelé starých stromů-velikánů mají na dalmatském pobřeží možnost seznámit se s několika věkovitými exempláři, jaké nejsou u nás běžně k vidění.

K takovým vzácným stromů patří např. starý olivovník (Olea europea)v obci Kaštel Štafilić, která je součást města Kaštela v Kaštelském zálivu západně od Splitu, je chráněný a velmi obdivovaný strom. Jeho stáří se odhaduje na úctyhodných 1 500 let. Jeho domovem byla, jak se botaničtí odborníci domnívají, jižní Itálie nebo Řecko. Mezi okolními olivovníky upoutává pozornost svou obrovskou korunou.

Brijunské ostrovy, starý olivovník

Podle nedávných výzkumů je ještě o 100 let starší olivovník na Brijunských ostrovech, zvaný "stara maslina" (starý olivovník), jeden z nejstarších v celém Středomoří. V 70. letech se jeho kmen rozlomil a rána musela být zakonzervována betonem. Roste však dál a dokonce plodí i olivy. Rozpětí jeho koruny je 22 x 8 metrů, výška 8 metrů.

Blízko Splitu (6 km), v těsné blízkosti města Solin, roste na břehu krátké krasové řeky Jadro krásný exemplář tisovce dvouřadého (Taxodium distichum). Je starý skoro 100 let. Je s podivem, jak se tento strom, který se v Chorvatsku vyskytuje jen v několika exemplářích, dostal ze svého domova v Mexiku právě sem do mokřadu při řece Jadro. V každém případě stojí zato se do tohoto krásného přírodního zákoutí vypravit. Pramen a horní tok Jadra byl vyhlášen chráněnou rybnou oblastí; žijí zde totiž zvláštní endemičtí pstruzi (Salmothymus salonitana), kteří jsou silně ohroženým druhem.

Cypřiš v městě Hvaru

Stromem vskutku neobvyklým je 500 let starý cypřiš vždyzelený (Cupressus sempervirens), který je nejpozoruhodnější dřevinou v zahradě františkánského kláštera na okraji městečka Hvar na stejnojmenném ostrově. Svým rozložitým a širokým habitem jakoby neměl nic společného se svými vznosnými šíhlými sourozenci. Jeho dnešní vzhled ovlivnily jak zásady člověka, tak hlavně geologické podmínky na místě, kde roste. Skalní podloží mu totiž nedovolilo hluboko zapouštět kořeny. Je to velmi působivý strom a není divu, že pro svůj zvláštní tvar i úctyhodné stáří je vyhledáván a obdivován i odborníky-dendrology.

V této společnosti stromů velikánů zaujímá dost zvláštní místo strom nízkého křivolakého vzrůstu, spíš bonsai než normální strom. Je to exemplář borovice černé (Pinus nigra), pozoruhodné ne tak velikostí, jako místem, kde roste a kde se má čile k světu. Tato borovice zakořenila mezi kamennými deskami střešní krytiny prastarého kostelíka sv. Petra uprostřed obce Nerežišća ve vnitrozemí ostrova Brač. Tvrdé životní podmínky jí nedovolily a nedovolí ani v budoucnosti, aby příliš vyrostla.

Borovice na střeše kostelíka v obci  Nerežišća na ostrově Brač

Nejen svou lesní vegetací je pozoruhodný chráněný lesopark na vrchu Marjan na stejnojmenném poloostrově na okraji Splitu. Marjan, který má zvláštní místo v srdcích obyvatel Splitu (je opěvován v mnoha písních), je i u našich turistů velmi populární jako nejkrásnější vyhlídka na Split. Marjan, před 1 700 léty oblíbený lovecký revír císaře Diokleciána, se za posledních několik desetiletí velmi změnil. Dnes je mimořádně příjemným parkem, místem procházek po upravených cestách (bez automobilového provozu). Je zde mnoho pěkných vyhlídek, najdeme zde i několik starých, historicky cenných kostelíků a pousteven. Lesní porost borovice halepské (Pinus halepensis) je vzorně udržován. Pro pohodlnější výstup je tu k dispozici ekologický autovláček.

Pěkným přírodním zákoutím je nedaleká botanická zahrada základní školy Ostrog v obci Kaštel Lukšić (ze Splitu 17 km západním směrem). Na ploše 4 ha je tu soustředěna flóra dalmatská, autochtonní, ale i četné exoty. Stojí za vidění.

Trsteno, obří platan

Turisté, kteří cestují po Jadranské magistrále ze severu do Dubrovníka, mohou uprostřed obceTrsteno, proslulé svým arboretem, obdivovat dva krásné platany. Tyto obří platany nejsou součástí arboreta (viz tematický článek: Park a arborerum v Trstenu), které se nachází pod magistrálou směrem k moři. Byly vysazeny před 400 léty v bezprostřední blízkosti vydatného pramene. Právě jemu vděčí tyto platany za svou mohutnost: jejich obvod je 12 metrů, průměr kmene 4 metry a výška 50 metrů. Aktualita: Záchrana obřích platanů v Trstenu.

Pro dendrology jsou tyto platany zajímavé ještě tím,že to jsou stromy původem z Východu, zatímco většina našich platanů jsou kříženci s jedinci, dovezenými ze Severní Ameriky.

Ústřice

Bývala to vzácná lahůdka korunovaných hlav, ale časy se změnily. Dnes si je může dopřát každý - koupí si je ve vybraných supermarketech i u nás. Ale pravý labužník nestojí příliš o dovážené ústřice, byť byly sebelepší; pro něho jsou lahůdkou jen ty, které byly právě vytaženy z moře. A skutečný gurmet tvrdí, že jen v některých měsících v roce mají ústřice tu správnou chuť, a to v měsících, jejichž pojmenování končí v latině na -r, tedy leden, únor, září, říjen, listopad a prosinec.

Ústřice

Už dávno se v evropských vodách ústřice neloví, ale chovají se uměle. V Jadranu jsou největší chovné stanice v Limském zálivu v Istrii a v Jižní Dalmácii v oblasti Malostonského a Stonského průlivu (viz Mali Ston), menší pak u Banjole na jihu Istrie.

V mělkých a částečně uzavřených zátokách je vysoká salinita mořské vody, slanost je několikrát vyšší než v okolním moři. A ta právě urychluje a zkvalitňuje zrání ústřic. Sůl však naopak ničí zárodky, takže ústřice se začínají chovat jinde a do chovných stanic se dovážejí dozrát. Dospějí za dva roky. Ale pokud mají být opravdu kvalitní, je třeba, aby se po oba dva roky vytáhly dvakrát až třikrát z moře, aby si, jak říkají odborníci, odpočinuly v obyčejné sladkovodní lázni.

Na trzích prodávané ústřice vydrží asi týden při teplotě 3 – 5 °C v chladničce. V mrazničce by však zahynuly.

Ústřice

A jak se ústřice podávají? Převážná většina labužníků žádá je jen syrové - tedy živé, čerstvě otevřené a pokapané pár kapkami citronu. Někteří gurmeti mají k tomu rádi žitný chléb s máslem, a všichni pokládají za nezbytný doplněk kvalitní bílé víno. Na jednu porci se počítá 6 kusů ústřic.

V lokalitách poblíž velkých chovných stanic, kde ústřice nejsou takovou vzácností (především ve Francii), se však ústřice upravují na různé způsoby: gratinované, v aspiku, blanšírované, fritované, marinované; velmi oblíbená je ústřicová polévka, podávaná teplá i studená. U všech úprav zejména chovatelé zdůrazňují kladný vliv na zvýšení potence mužů.

Za první milovníky ústřic se pokládají Keltové. Řekové vymysleli způsob, jak je chovat a Římané, jak je živé dopravovat i na velké vzdálenosti.

Dostanete-li se při svých toulkách na jadranském pobřeží na místa, kde se ústřice chovají, zajděte si na ně do některé z restaurací v těsné blízkosti chovných stanic. V závěru Limského zálivu je jedna velmi populární, v Malém Stonu a okolních osadách je jich celá řada - jsou to většinou hospůdky v rybářském, rustikálním stylu, kde kromě ústřic je možno ochutnat i další plody moře a ryby. Pravda, není to příliš levné, ale zážitek stojí za to.

Dole na obrázku ryb odkaz na těsta pro rybolov.

Zde dole námořní mapy Croatia - více lokalit

Zde video od Yachtmenů.

Klikni a najdi si čerpací stanici v HR.

Počasí Split - Teplota vzduchu a moře.

Nebo zde dole přesněji:

Mapa mořského dna.

Mapa pláží.

Seznam památek zde nahoře. Jen kliknout.

KLIS pevnost, klikni.

Dole kurzovní lístek.

Apartmán

Ostrov Čiovo

Ostrov (28,8 km2) ve skupině Středodalmatských ostrovů v těsné blízkosti pevniny - je spojen s městečkem Trogirem zvedacím mostem přes mořský průliv Trogirski kanal. Uzavírá ze západní strany Kaštelský záliv (Kaštelanski zaljev). Nejvýchodnější cíp ostrova, mys Čiova (Rt Čiova) je vzdálen od mysu Marjan na pevnině (u Splitu) pouhé 2 km.

Nejvyšší vrch Rudine je 218 m vysoký. Na Čiovu nejsou žádné vodní toky (zásobování vodou z pevniny). Místy se vyskytuje jen brakická voda. Rostlinstvo je středomořské, nejrozšířenější je makchie. Na severu jsou borové lesy a cypřišové háje; nejpěnější jsou při cestě od trogirského mostu do Arbanije. Díky příznivému podnebí se tu pěstují mandloně, vinná réva, olivovníky, fíkovníky, jižní ovoce. Protože je úrodné půdy velmi málo, je intenzivně využívána. Jižní strana ostrova je chráněna před burou.

Čiovo je administrativní součástí Trogiru. Žije tu na 6 tis. obyv., jejich počet má díky nové zástavbě vzestupnou tendenci. Kromě velkého počtu obytných domů a vil zde vyrostly i celé osady víkendových domků.

Původní název ostrova Bua byl zřejmě ilyrského původu, dnešní se odvozuje od latinského názvu východního mysu na ostrově - Caput Jovis.

Ve středověku vyrostla na ostrově Čiovo řada vesnic a osad, pousteven a leproserií (záchytných stanic pro nemocné leprou). Z té doby se tu zachovaly četné staré stavby: v obci Žedno středověký kostelík sv. Maura (Sveti Mavro), v Čiovu předrománský mariánský kostel Gospa kraj mora. Jednou z nejcennějších stavitelských památek je v Arbaniji někdejší gotický dominikánský klášter sv. Kříže (Sveti Križ) s krásnou křížovou chodbou. Ve františkánském klášteře sv. Antonína (Sveti Ante na Dridu), který byl postaven nad jeskyní, je možno vidět i významná umělecká díla - obraz od Palmy ml. a sochu od Ivana Duknoviće. Na východě ostrova na skalách, u pozůstatku poustevny, se dochoval mariánský kostelík Gospa od Prizidnice. Ve farním kostele ve Slatině stojí za vidění byzantská ikona a gotický obraz "Ukřižování".

Na ostrůvku Sveta Fumija na západní straně ostrova lze vidět pozůstatky raně křesťanského kostelíka sv. Eufemie (Sveta Fumija) a hospodářských budov kláštera benediktinů. Někteří historikové předpokládají, že se právě na tento ostrůvek uchýlil uhersko-chorvatský král Béla IV. na svém útěku před Tatary.

Největší záliv je na západním pobřeží Saldun (mezi pevninou u Segetu a Trogiru a západní částí Čiova). Zde je také hlavní koupaliště jak Trogiru, tak Čiova. Hojně navštěvují pláže z hrubého písku a oblázků v obcích Gornji a Donji Okrug. Menší zátoky jsou Tatinja, Movarštica a Duga. Zdejší pláže jsou příjemné, ale právě tato část Čiova byla v posledních letech hustě zastavěna novými obytnými i víkendovými domky a vilami (na novou výstavbu v Trogiru a jeho okolí již nebylo místo, přesunula se tedy na Čiovo). Víkendové domky patří většinou obyvatelům Splitu. Někdejší odlehlost, klid a ticho, kterými se ostrov dříve zejména v jihozápadní části vyznačoval, vzaly v poslední době za své.

Při jihozápadním pobřeží Čiova jsou ostrůvky Sveta Fumija, Kraljevac, Galerija a další. V této lokalitě jsou dobré podmínky pro sportovní rybolov.

Na východním pobřeží jsou možnosti příjemného koupání v zátoce Supetarska a u osady Slatine.

Na ostrově jsou obce: Čiovo, Arbanija, Žedno, Okrug Gornji a Donji a osady Slatine a Prizidnica.

Poloha ostrova, který je situován přímo v srdci Dalmácie, z něj činí optimální výchozí bod pro odhalování úžasného kulturního dědictví a přírodních krás Dalmácie. Ostrov Čiovo, který tvoří svým způsobem prodloužení města Trogiru, nabízí skvělé možnosti nejen pro odpočinek, rekreaci a koupání, ale také řadu historických památek.

Krásný ostrov je oblíbený díky zdejším nádherným plážím, mírnému podnebí, středomořské vegetaci, pobřežím porostlým lesíky a řadou malých osad. Čiovo je populární mezi turisty také díky dobrým ubytovacím podmínkám. Na ostrově se nachází řada velmi klidných malých zátok s drobnými oblázky. Pro sportovní a podmořský rybolov jsou výborné podmínky v oblasti jihozápadního pobřeží ostrova, kde se také nacházejí i menší ostrůvky Sveta Fumija, Kraljevac a Galerija. Hezké koupání poskytuje východní pobřeží ostrova v zátoce Supetarska.

Ostrov byl obydlen už v prehistorii – staří Římané ho pojmenovali Boa (Bua, Bavo). V minulosti byl ostrov využíván právě Římany jako místo pro vyhnanství nežádoucích osob. V průběhu 15. a 16. století na ostrově nacházelo obyvatelstvo z blízkého okolí útočiště při útěku před Turky. V pozdějších dobách vzniklo několik klášterů. K nejstarším patří dominikánský klášter sv. Kříže založený v 15. století, který se nachází na východní straně ostrova. Zajímavostí kostela je severní zeď, která byla vybudovaná jako opevnění pro lepší obranu. Kostel ukrývá cenné malířské dědictví ze 17. století. Úplně nejstarší však bude asi františkánský klášter sv. Antonína na hoře Drid.

Ve východní části ostrova Čiovo se nachází také významné poutní místo, jímž je kostel Panny Marie vybudovaný roku 1546 ve skalách, s pozůstatky poustevny. Další kostelíky najdou návštěvníci ve většině ostrovních obcí. Za pozornost turistů určitě stojí kostelík sv. Maura v Žednu nebo také trosky kostelíka sv. Eufemie, které stojí při západním konci ostrova.

Archeologický park Salona – projekt za 50 milionů euro

18.10.2013

Solin, archeologický areál

Je to mimořádný projekt, který má být z velké většiny financován ze strukturální fondů Evropské unie. Pod názvem "Archeologický park Salona" (Arheološki park Salona) byl v polovině června představen veřejnosti. Bude znamenat integraci proslulých antických vykopávek starověké Salony a jejich okolí do moderního města Solinu (v těsném sousedství Splitu, z jeho severní strany), a tím do současných stále se rozvíjejících možností kulturního turizmu celé zdejšího oblasti. Vykopávky Salony (přesněji v latině Salonae, méně se dnes užívá správný překlad v plurálu - Salony), někdejšího hlavního střediska římské Dalmácie (viz tematický článek: Salony - výlet do historie starověké Dalmácie), jsou byť se nacházejí v bezprostřední blízkosti Splitu, poněkud opomíjené, dopravně dosti izolované a nejsou tak dosud živou součástí jeho turistické nabídky. Vůbec nejsou dosud využívány rekreační možnosti velkých travnatých ploch – zelené zóny, která je součástí archeologických vykopávek.

Situaci může změnit velkorysý projekt financovaný evropskými fondy, jehož nositelem je město Solin a Archeologické muzeum ve Splitu (Arheološki muzej Split). Zahrnuje rozlohu 50 hektarů. V rámci projektu budou např. aktivovány tři nové vstupy do archeologické oblasti někdejšího antického města. Dosavadní severní vstup Manastirine by získal nové ubytovací kapacity, kongresové centrum, vědecké objekty, archeologické depozitáře a nabídkou výuky a prezentace, jako i moderní parkoviště.

Obzvlášť zajímavý bude nový, západní vstup u amfiteátru, který počítá s parkovištěm u rychlostí silnice a aktivaci někdejší železniční stanice Solin v blízkosti. Příměstský vlak ze stanice u splitského městského přístavu by pak za deset minut absolvoval cestu do nově aktivované stanice Solin u západního vstupu, tedy do srdce archeologického parku.

Solin, římský amfiteátr

Jižní a západní vstup by pak umožňovaly i přístup z archeologického parku k moři v Kaštelském zálivu. Napojení na rychlostní silnici by zároveň propojilo archeologický park s Trogirem a letovisky ležícími západně od Solinu. Velmi snadný a krátký přístup by byl i od splitského letiště Resnik. Projekt tak bude představovat propojení Solinu, Kaštelů a Trogiru.

Lokální název solinské zátoky je "mramorová" (mramorna) a právě v ní by měla být vybudována marina a přístaviště turistických plavidel. Nezávisle na to by mohly probíhat archeologické průzkumy ve starém solinském přístavu. Projekt bude řešit i aktivaci východního vstupu, tedy z města Solinu.

Město Solin, které se dnes pokládá za průmyslového předměstí Splitu, se díky projektu má stát kulturní a turistickou destinací. Nová parková úprava rozsáhlých zelených ploch archeologického parku výrazně změní obraz zdejší krajiny.

Projekt Salona – archeologický park se pokládá za největší chorvatský národní projekt, zahrnující archeologii, vědu a cestovní ruch, který bude mít mimořádný vliv na další rozvoj turizmu v celém regionu.

První etapa projektu, která má probíhat od roku 2013 do roku 2015, zahrnuje zahradní kultivaci lokality, vybudování parkovišť, úpravu archeologického naleziště a muzea. V dalších etapách pak bude postavena budova Mezinárodní archeologické akademie, dílny a laboratoře včetně ubytovacího zařízení pro odborníky, Centrum podvodní archeologie, kongresové centrum, hotel, salonský přístav a marina. S dokončením projektu se počítá v roce 2020

Ryby:

Croatia - sestřih vším co pro Turistiku přináší.

Škarping

Že jste slovo "škraping" nikdy neslyšeli? Není divu, protože to slovo vymyslela hrstka sportovních nadšenců teprve před pár lety, když hledali název pro specifický orientační závod po ostrověPašmanu. Slovo škraping je odvozeno od názvu krasového jevu "škrapy", které jsou běžnou součástí krasových povrchů a které vznikají na povrchu vápencových skal stékáním dešťové vody. Jsou to ostré rýhy a hřebínky ve skalách, s nimiž se setkáváme všude na ostrovech a pobřeží Jadranu.

Ryby : Okáč obecný zde dole a zároveň odkaz na fajn stránky o rybaření.

Chorvatsko a závody v lovu s harpunou zde dole.

Lov pomocí harpuny - Speargun fishing

Minulý rok 2014 jsme navštívili Sukošan pod městem Zadar lokalita střední Dalmácie.

Volili jsme lokalitu v jiném místě než dříve a nejeli jsme tedy ani na ostrov Cres nebo Pag ale pro změnu do míst střední Dalmácie pod Zadar do města Sukošan.